Blog o křesťanství a o BohuVšechno, co jste kdy chtěli vědět o Bohu

Stáří planety Země

Publikováno 04.06.2018 v 14:35 v kategorii Evoluce vs. stvoření, přečteno: 4x

Již na základních školách se u nás vyučuje, že Země je stará přibližně 4,5 miliardy let. Při bližším zkoumání tohoto časového údaje asi každého napadne: Jak se dá taková doba změřit? Existuje nějaká vědecká metoda, která by takovou dataci potvrdila?

Již na základních školách se u nás vyučuje, že Země je stará přibližně 4,5 miliardy let. Při bližším zkoumání tohoto časového údaje asi každého napadne: Jak se dá taková doba změřit? Existuje nějaká vědecká metoda, která by takovou dataci potvrdila?

První velmi často používaná metoda je založená na určení stáří Země podle stáří hornin. Když najdeme nejstarší horninu, tak můžeme usuzovat, že podobně bude stará i naše planeta. Stáří hornin se určuje například na základě měření radioaktivity a poločasu rozpadu, pokud je tedy v hornině obsažena nějaká radioaktivní látka. Další možnost u usazených hornin je datovat tyto horniny podle fosilií, které se v hornině nacházejí. Základní předpoklad je, že usazené horniny vznikají vrstvu po vrstvě, kde nejnižší vrstva by měla být zákonitě nejstarší. Asi by mělo být logické, že pokud nějaký živočich vyhynul před 60 miliony lety a nachází se v nějaké hornině, tak ta je minimálně 60 milionů let stará. Kdo však určil, jak jsou staré jednotlivé vymřelé druhy, ze kterých se staly povětšinou zkamenělé fosilie?

Odpověď je jednoduchá: Stalo se tak koncem 19. století. Trochu šokující však je, že si tuto časovou dataci vymysleli lidé, kteří k tomu neměli žádnou věrohodnou měřící metodu. Časové údaje vznikly na základě rozšiřující se teorie evoluce. Ta se však opírá o stáří hornin, které však v té době byly určeny na základě stáří fosilií. Pozorný čtenář si zde jistě všiml dosti zásadního logického problému. Přirovnal bych to k životní situaci, kdy vám nějaký úředník na stavebním úřadu nechce vydat stavební povolení bez formuláře z katastrálního úřadu. Na katastrálním úřadu však pro vydání formuláře požadují papír s povolením od stavebního úřadu. Kruh se uzavřel. Logika zde nehraje žádnou roli! Ještě do roku 1938 bylo například stáří horniny, ve které se nacházela fosilie ryby jménem Latimérie podivná, datováno na 300 milionů let. Živý exemplář této ryby však byl v roce 1938 vyloven u břehu jižní Afriky. Takových případů by se však našlo více. Zajímavá otázka pak nastane v okamžiku, kdy bychom chtěli vědět, proč se tedy Latimérie neobjevuje pravidelně po dobu 300 milionů let ve fosilním záznamu? Že by tady bylo v naší teorii něco v nepořádku?

Na rybářský zájezd do jižní Afriky asi nikdo z nás hned tak nevyrazí, ale zkuste si zajít ve městě do nějakého veřejného parku. Při troše štěstí tam naleznete strom pojmenovaný jako Jinan dvoulaločný, který je asi více známý pod jménem Gingo biloba. Listy tohoto stromu se běžně nacházejí zkamenělé spolu s fosiliemi dinosaurů. Když se tedy na tento strom díváte, tak můžete mít stejný pocit, jako kdybyste se dívali na dinosaura. Pokud budeme vycházet z toho, že dle evoluce se vše vyvíjelo od nejjednodušších organismů po složité, tak nejstarší nalezená fosilie buněčného organismu je datovaná do období před 3,4 miliardy lety. Proč zrovna 3,4 miliard let? Nevím. Možná to zní věrohodněji než 3,5 miliard let. Co bylo předtím, se na základě nalezených fosilii nedá určit.

Teorie o stáří usazenin a o dataci podle jednotlivých vrstev se neustále objevuje v knihách, které mají co do činění s evolucí. Teorie se však dá velice jednoduše vyvrátit, pokud praxe ukáže, že se teorie mýlí. Existuje nějaký takový důkaz? Existuje, a dokonce z poměrně nedávné doby!

V roce 1980 došlo ve Spojených státech k výbuch sopky St. Helens, kterou asi dost lidí zná pod nesprávným označením hora svaté Heleny. Tato sopka však byla pojmenovaná podle diplomata, britského lorda St. Helense. Mezi 18. 5. 1980 až 19. 3. 1982 došlo k několika erupcím a zároveň roztál ledovec na vrcholu sopky. Voda a sopečný popel vykonaly zkázu v okolí hory. Voda vytvořila lavinu bahna a strhla stromy, které se nacházely na úpatí hory. Pod horou se tak za dva roky udělala skoro 200 metrová vrstva usazenin, plná živočichů a rostlin, které jsou již dnes zkamenělé. V této vrstvě lze sledovat stovky dalších vrstev. Kdybychom o této katastrofě nevěděli, tak by bylo "jasné", že tyto vrstvy vznikaly stovky milionů let. Při jedné z erupcí však bylo zjištěno, že za tři hodiny vzniklo 200 vrstev [7].

Voda zároveň v této usazené mase vyhloubila hluboké kaňony. Kaňony jsou dost podobné Grand kaňonu, o kterém se tvrdí, že vznikal 100 milionů let. Obří sesuv půdy pak natlačil celý les do jezera Spirit a pohřbil ho bahnem, rozvrstvení usazenin pak vypadá jako u uhelných slojí, které dnes nalézáme po celé planetě. Tohle byla malá lokální katastrofa. Jak by se tedy asi změnil povrch Země, pokud přijde katastrofa obřích rozměrů, jakou byla například biblická potopa? K určení stáří Země tedy teorie o vrstvení usazenin bohužel nevede. Musíme na to tedy jít jinak.


[7] Morris, J., Austin, S.: Footprints in the ash, in Master Books, USA, ISBN 0890514003, 2003.